Obec Dub nad Moravou a její historie je nerozlučně spjata alespoň posledních 250 let s historií poutního kostela Očišťování Panny Marie. Proto je jistě na místě uveřejnění pojednání o slavných dubských poutích, které obec učinily známou i za hranicemi regionu.

Dubské poutě:

Začátek poutí do Dubu spadá do doby zbožného baroka. Jejich zárodek vznikl podle legendy v Nenakonicích asi před rokem 1727. Jistý Jiří Bušlík z Kunovic vyryl neumělou rukou do dřeva obraz Panny Marie se sluncem a měsícem po stranách. Otisk prodával za 1/4 groše. Šafář Opálka / 1729/ si takový obrázek donesl domů. Ten byl později zavěšen na lípu naproti zámečku. Obraz prý v noci zářil.Lidé sem začali chodit, modlit se a prosit o pomoc v životních těžkostech místo do kostela. Mluvilo se o nevysvětlitelných uzdraveních a kostel zůstal téměř opuštěn. Po přenesení obrázku do kostela Všech svatých na zeď vlevo od oltáře se osadníci vrátili. Do kostelíka se nemohli vejít i když se mše sloužily několikrát denně. V neděli 22. října 1730 byl obrázek slavnostně přenesen na hlavní oltář a zde byl jako milostivý uctíván ještě 27 let. Mezi tím se od roku 1734 do 1756 stavěl nový chrám Panny Marie.Za jeho výstavby zde působili jednak farář Fr. Ferdinand Formánek, později děkan J. A. Zháněl. Oba se o jeho výstavbu velmi zasloužili, ale dostavby a vysvěcení se nedočkali. To bylo dopřáno nástupci Dr. Aug. Klíčníkovi, který vedl farnost v době vyvrcholení poutí. Co ty poutníky před 250 lety a později přivádělo? Možná potřebovali trochu změny, poznávání jiných míst i lidí, nebo si odpočinout od roboty.Přicházeli se svým knězem, křížem, korouhvemi, cestou zpívali předříkávané písně. Na dohled od obce byla procesí vítána dubskými kněžími, pozdravována vyzváněním zvonů, případně muzikanty a krásným kostelem. K určité náladě přispívala i krása světel, nádherné ornáty kněží a jejich nabádavé slovo v kázáních. Byla to asi hlavně naděje, která je vedla. Naděje, prosba a hlavně hluboká víra, že u Panny Marie Dubské složí břemena trápení, nebo viny. A když v kostele zazněla úvodní píseň "K nebesům dnes zaleť písní, tam kde sídlí Matka tvá…", jejich naděje se měnila ve víru, že s čím přicházejí se opravdu stane.
Sláva poutí bývala přerušována. První neštěstí kostela nastalo požárem věží následkem blesku v roce 1772. Další nedobrou zvěstí pro poutní místa bylo jejich rušení císařem Josefem II. v roce 1774. Dubskému kostelu jako farnímu byl snížen počet duchovních, ponechán inventář a zakázány poutě. Ze zrušeného kláštera Hradiska mohla farnost odkoupit za 2185 zlatých pět souzvučně laděných zvonů Maria, Štěpán, Norbert, Augustin a umíráček ( tyto zvony byly zrekvírovány v roce 1916 pro válečný průmysl). Okolí utichlo, poutě byly na čas přerušeny. O dalších letech se nám nic nedochovalo, záznamy mlčí.
Až v druhé části první poloviny 19. století docházelo k menšímu rozvoji poutí- Také po druhé velké pohromě pro kostel, kdy se propadla část klenby nad lodí kostela (11.5.1853) a po jeho opravě, se zdál rozvoj poutí nadějný.Byli zváni význační kněží a kazatelé. Mezi nimi byl i někdejší dubský kaplan (v r. 1890) Lev Skrbenský z Hříště, pozdější kardinál a arcibiskup pražský a olomoucký, který zde několikrát sloužil slavnostní i tiché mše. Byl to ten, na kterého za války v rozhlasovém vysílání z Londýna zavzpomínal Jan Masaryk větou: "Vzpomínám na vánoce doma u sv. Víta s krásným kardinálem Skrbenským…"
Procesí poutníků ve starší i novější době přicházela asi ze čtyřiceti farností: Olomouce, Tovačova, Věrovan, Klenovic, Lobodic, Kojetína, Kralic, Vrahovic, Prostějova, Slatinic, Hněvotína, Duban, Charvát, Senice, Dolan, Velkého Týnce, Přerova, Břestu, Frenštátu, Vsetína, Šternberku a mnoha dalších. Počet poutníků dosahoval několika desítek tisíc ročně. Poutníci byli přítomni na mších svatých, vyslechli kázání a přistupovali ke svátostem . Na poutích se hodně zpívalo. Uvádí se, že největší procesí za 250 let přišlo v roce 1924 z Prostějova, které čítalo asi 4000 účastníků. Je to zapsáno, ale představa je těžká. Dub byl celkem malý i když se zvolna rozrůstal. Dubští občané zase putovávali na Svatý Kopeček, Svatý Hostýn nebo do Křtin.

V dobovém tisku Prostějovský Obzor z roku 1932 o pouti do Dubu n. Mor. napsal Bohumil Ošťádal:

"V neděli 4. září na svátek Andělů Strážných měli jsme o 5. hodině ranní požehnání v kostele svatopeterském. Za zpěvu starobylé mariánské písně "Tisíckrát pozdravujeme Tebe" jsme vyšli a přibírali z ulic, jimiž jsme procházeli, další poutníky. Procesí vedl náš duchovní správce, prof. dr. Michalský. Cesta z Prostějova až do Dubu byla vyplněna zpíváním mariánských písní a modlitbami. U Dubu čekalo naše procesí kromě Mons. E. Snášela mnoho prostějovských ctitelů mariánských, kteří jeli vlakem, autobusy, auty apod., takže do kostela vešel mohutný průvod. Jako léta minulá tak i letos prodleli jsme celé dopoledne v nákladně opraveném chrámu Páně. O 9. hodině sloužena byla naším duchovním správcem slavná mše svatá za živé i zemřelé členy Družiny svatopetrské, jakož i za přítomné účastníky této pouti. Po ní měl nadšené kázání univerzitní profesor dr. Bedřich Vašek z Olomouce, jímž uchvátil posluchače, které obrovský chrám ani pojati nemohl. Po kázání byla pontifikální mše svatá, kterou celebroval kapitulní děkan a I. inful. prelát dómský Mons. Dr. Josef Kachník z Olomouce a jemu asistovali: Mons. František Kutal, superior olomouckého semináře, děkan J. Řezáč ze Slatinic, kons. rada Břetislav Vejborný z Charvát a neúnavný vůdce olomouckých poutníků dr. František Závrbský. Dále bylo přítomno dalších 12 církevních hodnostářů, faráři, kněží a bohoslovci. Procesí přišlo v onu neděli do Dubu přes dvacet. Odpoledne o druhé hodině byla pobožnost křížové cesty (od Dostála-Lutinova). Po ní slavný průvod s nejsvětější svátostí v kostele, jelikož pršelo a pak slavné požehnání. O půl čtvrté vyšli jsme z Dubu a k sedmé byli jsme už zase v našem milém kostelíčku, kde očekávali nás ti, kteří se zúčastniti nemohli a kde slavným Te Deum a svátostným požehnáním byla tato jubilejní pouť šťastně skončena. V neděli dne 11. září byla o osmé hodině ráno slavná mše svatá v chrámu sv. Petra za účastníky této tradiční pouti. Dub jako poutní místo není sice z nejvýznačnějších na Moravě, ale uctívání Matky Boží je tam veliké. Za rok zas na milostném místě v Dubě na shledanou!"
Všude kam přichází mnoho lidí je potřeba občerstvení, případně možnost přespání a proto se sjede mnoho obchodníků, všude bývá spousta stánků s drobnými dárky, růženci, svíčkami, sladkostmi atd. a to každý rok je nabídka o něco bohatší.
Hanácké obci, kde vždycky bylo moc práce, ba dřiny nejen s cukrovou řepou, ale i s ostatními plodinami, přišlo vhod ustálení termínu poutě na první neděli v září. Císař Josef II. původně ustanovil slavit hody všem vesnicím jednotně poslední neděli v říjnu a proto dostali přízvisko císařské. Toto nařízení se, ale zcela nedodržovalo, spíše se farnosti řídily podle svátků svých patronů kostela. Před dubskou poutí bylo potřeba důkladně uklidit domy, ale i dvory. Obnovovaly se podezdívky domů, umývala se okna po výmlatu obilí, zametalo se před i za naším, drhla se náspa i průjezdy. Bylo třeba pozvat příbuzné, aby bylo možné pohovořit o rodinných událostech, ukázat hospodářství a umožnit návštěvě pochvalu. V minulosti se říkalo: "Pozdrav Pán Bůh a naspoř". K slavnostnímu obědu se připravovala pečená husa nebo kachna se zelím a knedlíkem. K večeři potom např. smažené kuře apod. Peklo se cukroví např. kraple, trubičky, máslové řezy a samozřejmě vdolečky a jiné druhy cukroví, podle toho kdo co uměl. Děti dostali od hodné tetinky nějakou korunu na kolotoč. Poutníci co později nejezdili na kolech, nebo bryčkách přicházeli jako za stara pěšky už v sobotu s prosbou o přespání. Někdy slyšeli: "Pojďte dál, komora je tam co loni". Ráno dostali kávu a koláč. Maminkám zůstala po pouti jenom hora práce. Za týden po hlavní pouti bývala tzv. malá pouť a hody pro domácí. Tak to bývalo do II. světové války. Potom nastaly zlé časy, smutek, nedostatek a obavy. V několika rodinách byli vězněni příbuzní a někteří z nich se už nikdy nevrátili. Ale poutníci chodili i za války, aby se modlili za její ukončení. Po válce nastala velká radost a hlavně úleva. Potom nastala doba, která konání poutí opět nepřála, ale dubské zářijové poutě přesto nezanikly a dál se přes jisté potíže konávaly. Už se sice tolik neputovalo pěšky, ale spíše se přijíždělo na pouť auty, autobusy a také na kolech, ale tradice poutí zůstává.

Poutní mše v Dubě v současnosti

Dnes někteří příchozí vejdou do kostela jako návštěvníci, jiní jako poutníci pro které je každoročně slavena hlavní poutní mše svatá v 11. hodin. Na této hlavní mši svaté je každoročně milým hostem a hlavním celebrantem olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner. Hlavní celebrovaná mše bývá doprovázena místním chrámovým sborem, který si pro jubilejní rok 2000 připravil Českou mši hudebního skladatele a dubského rodáka Vojtěcha Říhovského. Mše svatá je tak jako před lety zahajována mariánskou písní " K nebesům dnes zaleť písní…" a kostel bývá poutníky opět zcela zaplněn. Ostatní , i když do kostela nejdou , jistě obdivují jeho barokní krásu.
Nedílnou součástí dubské pouti jsou různorodé zábavné atrakce. Starší kolotoče a houpačky nahrazují postupně moderní málem kosmické trenažéry. Rok od roku je jich čím dál více.

O dubské pouti se ví. A to je dobré, protože tak dlouhá tradice by neměla být zpřetrhána.

Použitá literatura:
Arnošt Šmehlík - poutnické místo Bl. Panny Marie v Dubě na Moravě
Farní kronika
Prostějovský Obzor