Středověká putování ke hrobu svatého Jakuba
Staršího
Mezi úkony duchovního života, jejichž
zachovávání církev začala doporučovat jako pomoc a oporu na osobní cestě
životem již v prvních křesťanských staletích, patřily vedle přijímání
svátostí, každodenní modlitby, pravidelného postu, almužny či jiných skutků
milosrdenství také poutě. Blízké i vzdálené cíle poutníků získávaly svůj
věhlas postupně. Od 4. století, kdy bylo křesťanství legalizováno, vznikaly
nové kostely, mnohé z nich na svatých místech, tj. tam, kde žil a působil
Ježíš Kristus. Cílem mnoha poutníků se od 9. století stal zejména Chrám
Božího hrobu, pokládaný za ústřední svatyni veškerého křesťanstva. Oblíbená
byla i daleká putování k hrobům světců nebo na vzdálená místa uložení jejich
ostatků. Slavnou trojici nejnavštěvovanějších poutních míst středověku
představoval Jeruzalém (Chrám Božího hrobu), Řím (hroby apoštolů sv. Petra a
sv. Pavla) a v neposlední řadě Compostela (hrob apoštola sv. Jakuba
Staršího, bratra evangelisty sv. Jana). Proč právě ona?
Vznik svatojakubského kultu
V případě galicijské Compostely byl kult
spjat s několika okolnostmi současně. Nacházel se zde nejen hrob Zebedeova
syna, ale velkou váhu měla i skutečnost, že místo leželo podle tehdejších
představ na konci známého světa. Jak se ale tento »syn hromu", který po
Kristově vzkříšení hlásal evangelium v Jeruzalémě a Samaří až·do chvíle, kdy
byl na příkaz Heroda Agrippy I. roku 44 v Jeruzalémě sťat (Sk 12,1-2), ocitl
právě na půdě španělské Galicie? Do dejme ještě, že sv. Jakub, první z
apoštolů umírající mučednickou smrtí, byl posléze vzývaný jako patron a
ochránce nejen samotného Španělska, ale i válečníků, dělníků, lékárníků,
drogistů, kloboučníků, voskařů, ale i jako přímluvce za dobré počasí, hojnou
úrodu jablek a polních plodin, proti revmatismu a samozřejmě také jako
průvodce poutníků, zejména těch směřujících do Compostely.
Počátky kultu tohoto světce ve Španělsku sahají do 8. až 9. století. Poté,
co byl nedlouho po apoštolově smrti k jeho cti zbudován v Jeruzalémě koste:
byly ostatky kolem roku 70 přeneseny na Sinaj, kde byl pro jejich větší
bezpečnost vystavěn klášter sv. Jakuba (dnešní klášter sv. Kateřiny).
Později však došlo k novému přenesení ostatků. Jedna z četných legend
vypráví, že Jakubovo tělo bylo z Jeruzaléma dopraveno až ke španělským
břehům, a to nanejvýš podivuhodným způsobem. Po odchodu z Jeruzaléma
naložili apoštolovi žáci mrtvé tělo v přístavu Joppe do člunu bez posádky a
vyčkávali na příhodné počasí. Loďka se však nečekaně odrazila od břehů,
nabrala zcela opačný směr a po sedmi dnech bez nehody zakotvila na pobřeží
španělské Galicie; řídili ji totiž samotní andělé. V Galicii bylo tělo i
přes velmi nepřátelský postoj tamější královny Lupy (Vlčice) řádně pohřbeno,
avšak přesné místo uložení ostatků upadlo ihned v zapomenutí. Teprve roku
813 (nebo roku 822) spatřil poustevník Pelagius na hoře Libederón na místě
bývalého římského hřbitova tajemná nebeská světla, doprovázená zpěvy andělu.
Poté, co se na příkaz místního biskupa Theodomira začalo kopat a byly
nalezeny apoštolovy ostatky, nechal v oněch místech král Alfonso II.
Asturský (současník Karla Velikého) vybudovat chrám.
Podstatnou roli sehrály v dějinách Compostely okolnosti reconquisty,
postupného dobývání Iberského poloostrova z rukou muslimských Mauru. Podle
další z legend se totiž v průběhu bitvy u Clavija (roku 844) zjevil sv.
Jakub na bílém koni jako vůdce křesťanských· vojsk, bojujících proti Maurům.
Z toho důvodu se později k původním vyobrazením sv. Jakuba coby apoštola s
atributem knihy či poutníka s tzv. pelerínou (vlněným hnědým rouchem s
kapucí), kloboukem, holí, pytlíkem na jídlo a nádobou na vodu přidruži10
ještě označení Santiago Matamoros (sv. Jakub Maurobijce). Zebedeův syn se
tak stal symbolickým ochráncem křesťanského Iberského poloostrova před
muslimskými Maury. Určitý . významový posun, k němuž došlo, když si
španělští conquistadoři při svých expanzivních výbojích v Novém světě v
průběhu 15. a 16. století zvolili sv. Jakuba za svého patrona, nelze bohužel
označit jinak než jako smutný dějinný paradox.
Šíření věhlasu galicijské svatyně
Svatojakubská svatyně byla roku 997 zničena
nájezdy Maurů, příliv poutníků k místu světcova hrobu však neustával, spíše
rostl. Proto došlo roku 1075 ke stavbě nového kostela, za nemalého přispění
opatů reformního kláštera v Cluny a papeže Kalixta II. (1119-1124). Ti se
podstatnou měrou zasloužili i o šíření věhlasu rozvíjejícího se
svatojakubského kultu. Jednalo se zejména o čtyři hlavní poutní trasy,
ustálené během 12. století, po nichž se napříč Francií "až na konec světa"
ubírali poutníci z celé Evropy. V období mezi 11. a 14. stoletím snad nebylo
člověka, který by si do vzdálené Galicie nepřál putovat.
Putující křesťané měli k dispozici hned čtyři možné varianty. Via Turonensis
vycházela z Paříže či Saint-Denis, via Viziliacensis (též via Lemovicensis)
začínala ve Vézelay, via Podensis měla svůj počátek v Le-Puy-en-Velay, via
Egidiana (též via Tolosana) v Arles. V Pyrenejích poutníci zdolávali průsmyk
Roncesvalles či Somport, poslední překážky před Puente la Reina, kde
navazovala tzv. španělská cesta, která končila až před galicijským
svatojakubským chrámem. Tento poslední úsek byl místními lidmi nazýván
camino francé, tj. francouzská cesta, neboť většina poutníků mířících do
Compostely, pocházela právě z nedaleké Francie.
S poutnickou holí
Skupiny poutníku byly rozpoznatelné již
zdálky. Spatřil-li totiž kolemjdoucí člověka oděného do pláště s kapucí
(nazývaného dodnes pelerína), jenž měl chránit před slunečním ·žárem i
deštěm, opírajícího se o poutnickou hul, s mošnou přes rameno a čutorou
kolem pasu, ihned věděl, s kým má tu čest. Posléze se k těmto atributům
přidala také schránka na certifikáty, které svatojakubský poutník obdržel od
kanovníků chrámu jako doklad o vykonané pouti. Ten Se vyžadoval zejména v
případě, byla-li pouť uložena jako pokání na odčinění hříchů svých či jiné
osoby Jednalo se především o vraždu, potrat, loupežné přepadení, někdy i
nevěru).
Zdálo by se, že putující křesťané na svých cestách snad ani nemohli
zabloudit. Všichni sice neměli to štěstí, že se mohli seznámit s písemným
pramenem Liber sancti Jacobi, sepsaným francouzským knězem Aimericem
Picaudem v 1. polovině 12. století právě pro potřeby poutníku. Každý den
však poutníci míjeli četné kamenné kříže či symboly mušlí a k přenocování
mohli využít husté sítě hospiců či jiných útulků, budovaných jak církví, tak
panovníky. Přesto však bylo nutné počítat s trvalým nebezpečím - s lupiči,
popř. nepoctivými majiteli hospiců, s nepřízní krajiny i počasí, s únavou a
nemocemi, snad i s »ponorkovou nemocí" z dlouhodobého putování v jedné
skupině. Asi i proto byl ve 12. století založen Řád sv. Jakuba s mečem,
jehož příslušníci se zavazovali, že budou ochraňovat především svatojakubské
poutníky.
Jako doklad o splnění slibu vykonat pouť sloužil zvláštní poutnický odznak,
který si poutníci připevňovali na klobouk, popř. na plášť či mošnu. Jednalo
se o tzv. mušli sv. Jakuba čili lasturu hřebenatky svatojakubské,
vyskytující se výlučně na pobřeží Atlantského oceánu. Zpočátku si je mohli
poutníci nasbírat sami, později však na jejich distribuci získali monopol
jen vybraní obchodníci, kteří je prodávali přímo před chrámem. Mušle se
staly proslulými kvůli zázraku sv. Jakuba, který zachránil před utonutím
knížete, jehož kůň se splašil a zanesl jej do moře. Poté, co kníže začal
vzývat apoštola o pomoc, byli podle legendy on i jeho kůň, oba pokryti
mušlemi, vyvrženi zpět na břeh.
Do Galicie směřovali poutníci nejen z dnešní Francie nebo Itálie, ale i z
Flander, Porýní, Anglie či skandinávských zemí. Z českých zemí se ve
středověku ke hrobu sv. Jakuba vydal, avšak nedošel, kníže biskup Jindřich
Břetislav (1192), úspěšnější poutníky zastupují např. jakýsi kněz Jan (konec
13. století), Oldřich z Brandýsa (1312), Václav z Donína se Ctiborem z
Kozího, majitelem Kozího Hrádku u Sezimova Ústí (1415),Jaroslav Lev z
Rožmitálu se dvěma průvodci, Václavem Šaškem z Bířkova a Němcem Gabrielem
Tetzlem (1465).
Současná renesance poutí
Nejen ve středověku, ale i dnes, na prahu
třetího tisíciletí, proudí opět davy poutníků všech národností na
severovýchod španělské Galicie, aby si na přímluvu apoštola vyprosily u Boha
ochranu a pomoc pro sebe i své nejbližší. Tak jako jejich předchůdci usilují
i oni při výstupu na nedalekou Horu radosti o prvenství, které je spojeno s
čestným titulem krále pouti. Před vstupem do chrámu vkládají všech pět prstů
pravé ruky do otvoru v Portálu slávy, do kamenného Stromu Jesse (jedinečného
díla mistra Matouše z 12. století). Šeptají své prosby, sklání hlavu a míří
k apoštolovým ostatkům, uloženým pod hlavním oltářem.
Herru sanctiagu / Grot sanctiagu / El ultreja e sus eja / Deus adjuva nos!
(Dobrý svatý Jakube / Velký svatý Jakube / A ještě dál / Bůh nám pomáhá!)
S těmito slovy na rtech putovaly statisíce poutníků v minulosti. S podobnými
prosbami o ochranu na cestě se na apoštola obracejí i poutníci dnešních
dní...
KT, Cyrila Monika Vondráková SCM
Cesta za svatým Jakubem
V září 2007 se více než dvěma desítkám
poutníků z Moravy a Čech splnil dlouholetý sen. Mohli putovat do Santiaga de
Compostelly ve Španělsku ke hrobu svatého Jakuba staršího, apoštola. Tradice
těchto poutí sahá až do 8. století.
Na vlastní pouť jsme se vydali pěšky v neděli 1. září. Bylo to v Ponferadě
ve vzdálenosti 202,5 km od cíle. Šli jsme po tzv. královské francouzské
cestě, a to její poslední 200kilometrový úsek. Tato cesta začíná v
Pyrenejích na hranicích Francie a je více než 700 km dlouhá.
Bylo by zajímavé sledovat motivy, které jednotlivé poutníky k této cestě,
plné obětí a odříkání, vedly. Většinou šlo o pokání, prosbu o pomoc v nouzi
a v obtížných životních situacích, oběti přinesené Bohu za uzdravení
nemocného blízkého člověka. Zvláštností bylo spojení s posluchači Rádia
Proglas. Ti v hojném počtu sledovali naši pouť a my všichni jsme prosili u
hrobu sv. Jakuba o přímluvu za jejich vyslovené potřeby a prosby.
Nejlepším způsobem absolvování této pouti je chůze o samotě, přerušovaná
krátkými setkáními s jinými poutníky, snad ze všech zemí světa. Poutník je
vytržen ze svého prostředí, svých denních starostí a může se soustředit na
poznání svého nitra. Poutník se v modlitbách zcela oddá tomu, čemu zasvětil
celou pouť.
Téměř všichni jsme před poutí četli knihu P. Františka Lízny Musím jít dál.
Otec Lízna tuto pouť vykonal v roce 2004 a ušel během tří měsíců
neuvěřitelných více než 3000 km. Zvolil si zvláštní systém losování osob, za
které se ten který den modlil. Měl na to více než tři měsíce času. Každý den
posílal těm, za které se modlil, pohlednici. Já jsem zvolil z časových
důvodů podobný systém. Ale modlil jsem se každý den za více osob najednou,
rozdělených do skupin. Některým osobnostem z těchto skupin jsem posílal SMS.
Bylo velice dojemné registrovat jejich reakce s tím, že jsem bytostně cítil,
jakoby putovali společně se mnou. První a poslední den jsem obětoval za
těžce nemocného člena své rodiny, kterého Pán navštívil křížem těžké nemoci.
Další dny jsem obětoval za církev, její představitele, biskupy a kněze a
všechny spolupracovníky v olomoucké arcibiskupské kurii. Nechyběly dny,
věnované všem živým i mrtvým členům rodiny, vzpomínka na zemřelé rodiče.
Také za všechny přátele. Jeden den jsem věnoval modlitbám za ty, kterým jsem
v životě ublížil. Při vzpomínkách na jednotlivé lidi v této kategorii jsem s
úžasem zjistil, komu jsem asi ublížil nejvíce, což jsem si dříve
neuvědomoval. Prosil jsem sv. Jakuba o přímluvu, aby se mi dostalo času tyto
křivdy napravit. Jeden den jsem také obětoval prosbám za obnovu mariánského
sloupu na Staroměstském náměstí v Praze a všem, kteří o ni usilují.
Vlastní putování vás vždy překvapí. Nikdy jsem v minulosti neměl nejmenší
potíže s chůzí a pevně jsem věřil, že pěší chůze mi nezpůsobí žádné problémy.
Byl jsem připraven snášet spíše obtíže jednoduchého ubytování v hromadných
ubytovnách tzv. Aldbergue, které jsou “rozesety” podél celé trasy pouti.
Jaké bylo moje překvapení, když právě mé nohy mi hned po první, vcelku
pohodové pětadvacetikilometrové etapě, vedoucí vinicemi údolí Bierzo,
vypověděly službu. Nejdříve to bylo pravé koleno, které mne začalo
nesnesitelně bolet po prudkém sestupu v horském terénu druhé etapy s cílem v
v Cebrériu, téměř 1400 m nadmořské výšky. Další den se přidaly puchýře na
levém chodidle a třetí den i na chodidle pravém. Mohu říci, že každý můj
krok byl provázen bolestí. Večer jsem sám nevěřil, že v tomto stavu mohu
dojít do cíle. Ale s Boží pomocí se tak stalo. V neděli 9. září jsem spolu s
ostatními poutníky doputoval do Santiaga a účastnil se polední mše svaté za
poutníky zakončené impozantním výjevem rozhoupání téměř dva metry vysoké
kadidelnice.
Pak přišla vrcholná chvíle setkání se svatým Jakubem. Na hlavním oltáři je
dřevěná apoštolova socha z 12. století, pobitá zlatým plechem. Poutníci
vystoupí po schůdkách k soše a obejmou ji zezadu kolem krku. V této
nezapomenutelné chvíli se koncentrují všechny prosby, přání a myšlenky na
všechny, za které je pouť obětována. V tomto okamžiku jsem si uvědomil jednu
věc. Celou dobu jsme putovali za svatým Jakubem, směrem k němu. A nyní
stojím za jeho zády, objímám ho a dívám se stejným směrem jako on. Uvědomuji
si, že jeho pohled vede ke Kristu. Přeji si nejen v tomto okamžiku, ale v
celém svém dalším životě hledět a ubírat se stejným směrem jako tento svatý
apoštol. Zjišťuji, že to je vlastně moje největší přání. Po této nádherné
chvíli sestupuji do krypty pod oltářem poklonit se jeho ostatkům, uloženým
ve stříbrné rakvi.
Pouť končí a já cítím, že se něco v mém životě změnilo, že nic není jako
předtím. S těmito úmysly se vracím spolu s ostatními domů. Navštěvujeme
ještě španělské mariánské poutní město Zaragozu s Pannou Marií de Pilar (Panna
Maria na sloupu) a s její přímluvou šťastně přijíždíme do našeho domova, po
15 dnech naší “Životní pouti”.
