Zlaté Hory, Zuckmantel, MariaHilf
kraj Moravskoslezský, diecéze ostravsko-opavská, děkanát Jeseník
Poutě k Panně Marii Pomocné - Mariahilf
Pátek 31. prosince 2021, mše sv. v 15:00
Poutě v roce 2022
Sobota 7. května - Diecézní pouť rodin
Úterý 10. května - Pouť kněží
Sobota 6. srpna - Hlavní pouť
Sobota 3. září - Dvacátá sedmá pouť farnosti Glucholazy
Sobota 17. září pouť národů
Poloha: Poutní místo je přístupné z města Jeseník, Vrbna p. Pradědem nebo z Města Albrechtic. Mapa
Děkovná mše sv. byla 11. září 2021
Stránky
poutního místa
Farní stránky
Stránky obce
Historie a popis poutního místa: Zvláštní je případ, který stál u zrodu poutního místa Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) ve Zlatých Horách (dříve Zuckmantel). V době 30leté války za vpádu švédských vojsk utekla Anna Tannheiserová, která byla v požehnaném stavu, na horu Boží Dar (Gottesgabe), kde osamocená porodila syna Martina, který se stal pozdějším váženým občanem a městským radním. Z vděčnosti za záchranu při svém narození přikázal v poslední vůli, aby na tomto místě byl zavěšen obraz Panny Marie. Tento příkaz splnila jeho dcera Marie Weisová a nechala v roce 1718 zhotovit malířem Šimonem Schwarzerem kopii slavného obrazu pasovské Madony s dítětem namalovaného Lucasem Cranachem st. (žil v letech 1472-1553). Zlatohorská kopie se liší oblečením a korunkami, které na originále nejsou. Obraz začal přitahovat zástupy poutníků svým zvláštním kouzlem i vyslyšením a uzdravením z různých nemocí.
|  |
 |
Během 10 roků byla zde postavena kaple, v r. 1805 rozšířena a zavěšena jiná kopie obrazu, protože původní obraz Panny Marie Pomocné byl přenesen do farního zlatohorského kostela Nanebevzetí Panny Marie. V době josefínských reforem přišel několikrát příkaz k odstranění lesní kaple, který však nebylo možné provést, protože se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten rozkaz splnit. Kapacita kaple nedostačovala, a proto byla posléze nahrazen poutním kostelem vybudovaným v letech 1834-1841. Postupně bylo doplněno i okolí, křížová cesta ve formě dvoumetrových kamenných pyramid, kaple sv. Anny, sv. Marty, lurdská jeskyně, vodní kaple se studánkou, poutní dům a aj. Počet poutníků před 2. svět. válkou se pohyboval kolem 80-100 tis. ročně. Válečné události Maria Hilf nepoškodily.
V letech komunistické diktatury byly pod různými záminkami zakázány nejdříve poutě (1952) a poté následovala celková devastace zvýrazněná "řízeným" vandalismem. Marná byla snaha zachránit svatyni v r. 1968, kdy byla renovována střechou a učiněna příprava pro rozsáhlou generální opravu. Nerovný souboj trvající bezmála 20 roků skončil 22. září 1973, kdy byl kostel vyhozen do vzduchu a buldozery srovnán se zemí...
 |
 |
 |
 |
 |
Po revoluci je již v r. 1990 ustanoveno Sdružení pro obnovu poutního místa spojené s výstavbou Centra duchovní obnovy. V dubnu 1990 je posvěcen základní kámen papežem Janem Pavlem II. na Velehradě. Stavební práce započaly na jaře 1993 a dne 23.9.1995 byl kostel posvěcen olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. V dalších létech je posvěcen klášter a poutní dům, ambity, venkovní obětní stůl a zvony.
 |
 |
 |
 |
Bylo rovněž upraveno okolí. Na místě zničeného kostela se obnovily poutě, bohoslužba slova je uskutečňována v jazyce českém, německém a polském, setkávají se zde různé iniciativy, zejména mládeže. Vzhledem k prvotnímu aspektu vzniku poutí je toto místo zasvěceno taky Panně Marii Ochránkyni počatého života.
 |
 |
 |
 |
Poutní místo Zlaté Hory se liší svým pohnutým osudem od jiných poutních míst. Jeho případ ukazuje, že navzdory zvrácené ideologii třídní nenávisti, která v této zemi vládla více než 40 roků, je síla ducha a víry hnacím motorem nové kapitoly poutního místa Panny Marie Pomocné na Zlatých Horách.
Poutě: V neděli o svátku matek (2. neděle v květnu mše sv. v 15 hod.) je první pouť, s odstupem následuje sobotní pouť dětí a mládeže, v sobotu blíže k svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.) je hlavní pouť. Nejnavštěvovanější je pouť tří národů (třetí sobota v září) za účastí poutníků a kněží ze tří středoevropských zemí. Věřící se modlí a myslí nejen na smíření Čechů, Němců a Poláků, ale i na smíření celého lidstva. Jako poslední v poutní sezóně bývá mše za umučené politické vězně.
Každou neděli během celého roku jsou pravidelné bohoslužby v 10:30 a v 15:00.
Kromě ledna a února je sloužena mše sv. taky každou sobotu v 10:30.
Polské mše sv. jsou od května do října
vždy 4. neděli v měsíci.
Každou první sobotu v měsíci
se na poutním místě setkávají
rodiny, dětská mše svatá je v
9:00 hodin
Každý první pátek v měsíci - noční křížová cesta ve 21:00 hod, začátek u rekr.střediska
Bohema a pak lesní cestou vzhůru asi 4km, nakonec adorace na Maria Hilf za
ochranu nenarozených dětí. Tato křížová cesta má tradici od doby
totality, kdy nebylo možno chodit na křížové cesty ve dne.
Duchovní správa: Poutní místo P. Marie Pomocné, 79376 Zlaté Hory č.170. Tel.: 584425916, mariahilf@jes.cz
Turistické informace pro poutníky: z nejbližší žel. stan. Zlaté Hory z do města 1 km, odtud m 2 km na začátek kříž. cesty, po křížové cestě ke kostelu 4 km.
Poutní dům:
|
|
Arcibiskup Jan Graubner slavil 15. srpna 2020 mši sv. jako poděkování za 25 let od obnovy poutního místa
Hlavní pouť - sobota 15. srpna 2020 připomene 25 let od posvěcení poutního kostela
Zemřel P. Stanislav Lekavý, duchovní správce poutního místa v.v.
Komunisté ničili lidské osudy i místa.
Příběh pátera Stanislava Lekavého a poutního kostela u Zlatých Hor
Sám se za hrdinu nikdy nepovažoval, ačkoliv zdůrazňuje, že jich na své
útrpné cestě komunistickými žaláři poznal celou řadu. Osud faráře
Stanislava Lekavého je důkazem, že totalitní režimy si své oběti
nevybírají pouze na základě aktivní odbojové činnosti. Tento duchovní
nakonec svůj osud spojil s místem, jehož se bezcitná ruka režimu také
znatelně dotkla.
Občas se může zdát, že křesťanskému disentu se u nás dostává poněkud
méně pozornosti než kupříkladu lidem spojeným s Chartou 77. Byly to
totiž právě církve, zejména římskokatolická a řeckokatolická, s nimiž
komunistická vláda Československa bojovala již od února 1948 s cílem co
nejvíce eliminovat jejich vliv na společnost. Toho strana dosahovala
rušením řádů a řeholí, pronásledováním a mučením kněží či
vykonstruovanými procesy. Letos v prosinci uplyne přesně šedesát let od
tzv. číhošťského zázraku, v českém prostředí zřejmě nejznámější vraždy
duchovního, pátera Josefa Toufara, jehož bestiálně umučili příslušníci
StB. Ti, kterým se podařilo estébácká muka a soustavný teror přežít, si
fyzické i duševní rány nesli po celý život. Patří k nim i Stanislav
Lekavý.
Ze školy rovnou do vězení
Narodil se roku 1930 v Josefově nedaleko Hodonína. Určitý vzor hrdinství
mu v dětství poskytl jeho otec, který za druhé světové války schovával
ruského zajatce. Odvaha však šla ruku v ruce s přísnou výchovou. Když se
jednou chtěl Stanislav po dni stráveném oráním jít konečně napít, otec
jej poslal prvně dát koním. Osmnáctiletý mladík si v tu chvíli v
rozčilení pomyslel, že by v kriminále bylo lépe.
Tehdy netušil, že neuběhne ani jeden den a jeho "přání" se mu splní. Dne
26. září 1948 byl odveden k výslechu. Důvod zněl na první pohled poměrně
nevinně. Stanislavův spolužák z obchodní školy Otakar Bernátek rozdával
letáky odsuzující únorový převrat a neopatrně si do notýsku poznamenal
jména lidí, kteří s ním sympatizovali, včetně Stanislava. StB se na
všechny uvedené osoby zaměřila. Mladí kluci si tehdy ještě plně
neuvědomovali, čeho je nově nastolený režim schopen. Sám Lekavý dokonce
u výslechu neviděl důvod, proč zapírat, že se s komunistickou vládou
neztotožňuje. Na soud čekal ve věznici na brněnském Cejlu, kde se
seznámil s dominikánským knězem Jakubem Antonínem Zemkem, který byl
vůbec prvním odsouzeným duchovním u nás. Ten režim veřejně kritizoval,
pomohl mnoha lidem emigrovat a následně si prošel těmi nejtěžšími
komunistickými žaláři. Právě tento výjimečný člověk jako první přivedl
Lekavého na myšlenku nastoupit dráhu duchovního.
Po zhruba měsíčním pobytu ve vězení byl Stanislav Lekavý dopraven k
soudu v Uherském Hradišti. Rozsudek v něm vyvolal zděšení: jeho jméno v
notesu jej mělo stát dva roky života. Zde se také setkal s nechvalně
proslulým vyšetřovatelem Aloisem Grebeníčkem. Jakkoliv se sám výslechům
pověstného tyrana vyhnul, byl svědkem vynášení mučených těl.
Po krátkém pobytu v Uherském Hradišti čekal Stanislava v únoru 1949
přesun na Bory a následně do Dolního Jiřetína na Mostecku, kde musel
pracovat v hlubinných dolech. Stanislavův otec po roce pobytu syna ve
vězení napsal žádost o milost Klementu Gottwaldovi. Stanislava však
tento krok velmi pobouřil, neboť jej vnímal jako přiznání své viny. V
reakci na to napsal svému kamarádovi, že by ve skutečnosti měli být
zavřeni právě ti, kteří jej vězní. Psaní se však dostalo do rukou
dozorci. V té době shodou okolností z jiřetínské věznice prchli dva
vězni. Jedním z nich nebyl nikdo jiný než převaděč na Západ Josef Hasil
(*1924), známý coby "král Šumavy". Lekavého obvinili z napomáhání k
útěku, načež jej čekaly korekce opět v borském vězení. Noc před převozem
Stanislava ve vězení bestiálně mučili. Byl fyzicky natolik zbídačený, že
od něj druhého dne při transportu lidé odvraceli zrak. Dodnes proto
vzpomíná na malou cikánku, která mu do kapsy vložila balíček cigaret.
Později právě za tuto dívku z vděčnosti odsloužil svoji první mši.
Tři týdny borských korekcí Stanislavovi velmi podlomily zdraví. Za tu
dobu zešedivěl a začal trpět vadou řeči. Nejhorší však byla otrava krve,
která vznikla kvůli zanícení ran po želízkách. Lékařskou péči mu
odepřeli, proto začal prosit Boha o záchranu života. V noci si rány
vykousal, vysál a poté upadl do bezvědomí. Ráno se cítil o poznání lépe.
Tato událost Lekavého ovlivnila při výběru jeho budoucího povolání.
Kromě fyzického utrpení se mu nejhůře vzpomíná na to, jak při mučení
naříkali váleční hrdinové. Tedy muži, kteří se zasloužili o vydobytí
svobody, avšak na té "špatné" straně čili na západní frontě. V říjnu
1949 ho přesunuli do cely, kterou obývalo pětadvacet vězňů, kromě těch
politických také několik masových vrahů. Právě zde se Stanislav setkal s
další významnou osobností, která mu pomáhala tyto dny přečkat – majorem
Reném Černým, jenž se zúčastnil obléhání Dunkerque a který byl v roce
1950 popraven po vykonstruovaném procesu.
V prosinci 1949 Stanislava přesunuli na další nechvalně známé místo, do
Jáchymova. Vážil tehdy čtyřicet šest kilogramů, proto si jej nikdo
nevybral do pracovní party. Představoval totiž přítěž pro splnění normy,
což znamenalo trest v podobě snížení dávek jídla. To poté vedlo k
nesplnění dalších norem a v konečném důsledku pak riziko nejvyšší.
Nakonec na Lekavého zbyl sadistický vrah zvaný Ursus, který
podvyživenému Lekavému paradoxně zachránil život. Bez něj by se mu totiž
normu rozhodně splnit nepodařilo.
Cesta ke kněžství
Zdi vězení mohl opustit 26. září 1950. Ani mimo celu se však budoucímu
páterovi nežilo lehce. Prakticky nemožné se jevilo nalezení jakékoliv
práce. Stanislava propustili vždy, když na něj zaměstnavatel obdržel
posudek. Brzy poté, co se mu podařilo získat stálejší místo v cihelně,
mu však přišlo předvolání k povinné vojenské službě, a to k jednotkám
PTP (Pomocné technické prapory). V rámci služby se tak kupříkladu
podílel na výstavbě kravína na Šumavě či letiště na Plzeňsku. Vzhledem k
tomu, že Stanislav otevřeně proklamoval svou víru, byli na něj nasazeni
špiclové přímo z řad vojáků. Z PTP jej pustili až po třech letech.
Při práci v Kyjově si na večerní škole dodělal maturitu. Na studia
bohosloví do Litoměřic však již přijat nebyl. Nastoupil tedy jako
pomocný dělník v Lužicích. Stále však zůstával v hledáčku StB. Když se
jednoho dne dostavil na výslech do Hodonína, překvapil jej počáteční
vstřícný přístup vyšetřovatelů, kteří mu nabídli, že bude moci studovat
teologii, ovšem pod podmínkou spolupráce. Zájem měli především o
informace o významném emigrantovi a Stanislavově strýci, knězi Petru
Lekavém, který se mimo jiné podílel na vzniku Rádia Svobodná Evropa.
Když odmítl, jejich tón se razantně změnil a začali mu vyhrožovat
dvaceti lety vězení. Po nějakém čase se Stanislav vzdal myšlenky na to
stát se knězem, oženil se a začal se živit jako řidič u ostravských
pozemních staveb. Po uvolnění poměrů na počátku roku 1968 se mu částečně
splnil sen a mohl nastoupit na studium teologie v Olomouci. Klidné
pokračování studia mu však překazil nástup normalizace. Školu tajně
dokončil až v roce 1975.
V roce 1978 podala Lekavého manželka žádost o rozvod, což jej zdrtilo.
Zároveň však přišla jedna velmi nečekaná a nadmíru pozitivní zpráva, ve
kterou již nedoufal: bylo mu nabídnuto tajné vysvěcení. Tehdy se jeho
cesta opět střetla s páterem Antonínem Zemkem, který jej na svěcení, k
němuž došlo v červenci 1979, připravoval. Stanislav se však až do
revoluce nemohl zbavit dohledu StB. Například když působil jako účetní v
Petrovicích u Krnova, udal jej spolupracovník za styky se zahraničím.
Komunisté také dobře monitorovali Lekavého veřejné vystupování proti
utlačování členů církve, mimo jiné také legendárního katolického
disidenta Augustina Navrátila, jenž byl internován v psychiatrické
léčebně v Kroměříži. Po pádu režimu církevní soud prozkoumával platnost
Stanislavova sňatku. Osmileté čekání se nakonec vyplatilo. V září 1988
byl oficiálně vysvěcen na římskokatolického kněze a v únoru
následujícího roku spojil svůj na třináct let život s místem, které
taktéž režim nikterak nešetřil – stal se farářem obnoveného poutního
kostela Panny Marie Pomocné (Maria Hilf ) u Zlatých Hor. Jeho osud se s
tímto chrámem prolnul již v šedesátých letech. Jednalo se tedy o návrat.
Není to ovšem zdaleka jediný zajímavý moment v pohnuté historii tohoto
místa.
Příběh kostela Panny Marie Pomocné
Psal se rok 1647, když Anna Tannheiserová, žena řezníka ze Zlatých Hor
(Zuckmantel), prchala do neprostupných jesenických hvozdů před hordou
švédských vojáků. Jelikož se potýkala s porodními bolestmi, začala se
modlit k Bohu a k Panně Marii o pomoc. Na úbočí Příčného vrchu
(Querberg), v místě zvaném Boží dar (Gottesgabe), pak povila zdravého
potomka. Syn dostal jméno Martin a v dospělosti se stal váženým radním v
dnes polském Prudniku (Neustadt). Před svojí smrtí vyslovil přání, aby
na místě jeho zrodu umístili zpodobnění Bohorodičky. Tento úkol zadala
jeho dcera Dorota Weissová prudnickému malíři Simonu Schwarzerovi.
Obraz, jenž je kopií slavného díla Lucase Cranacha staršího, nechala
Weissová zavěsit na jedli u skalního převisu, u kterého její otec
spatřil světlo světa. Lidé tam brzy začali zažívat nejrůznější zjevení a
z lokality se postupně stalo oblíbené poutní místo.
V letech 1743–1744 zde nechal farní úřad vybudovat dřevěnou kapli. Tehdy
svou činnost zahájila také komise pro posuzování pravdivosti zázraků,
skládající se kromě duchovních také z lékařů. Uznáno bylo hned několik
zázračných uzdravení: vrácení sluchu, zraku či záchrana dítěte před
udušením. V roce 1754 byl obraz přesunut do farního kostela Nanebevzetí
Panny Marie ve Zlatých Horách, avšak poutní místo na Božím daru zůstalo
zachováno a pro zdejší kapli byla zhotovena kopie Schwarzerova díla.
Nechybělo mnoho, aby kaple padla za oběť často poněkud přehnaným
reformám císaře Josefa II. Když však krajský úřad s konečnou platností
rozhodl o nutnosti zbourání objektu, nenašel se nikdo, kdo by tento
příkaz vykonal, a to navzdory vysoké odměně. Informace o dalších osudech
stavby v tomto období jsou dosti nejasné a zmatečné. Z korespondence
faráře Philippa Dittricha s patronátním úřadem knížete biskupa ve
Zlatých Horách vyplývá, že kaple měla shořet, ale chybí časový údaj.
Každopádně již v roce 1811 díky úsilí biskupského lesního úřadu sloužila
věřícím kaple nová. O změnu dřevěné stavby ve zděný kostel se nejvíce
zasloužil právě farář Dittrich, přičemž svatostánek vznikl pouze z darů
věřících. Do konce 19. století pak byl kostel dále zvelebován a větší
pohromy se mu zdárně vyhýbaly až do konce druhé světové války. Relativně
poklidné období skončilo až s nástupem komunistů k moci.
V květnu 1955 byl vydán zákaz konání bohoslužeb v kostele Panny Marie
Pomocné i vstupu poutníkům do areálu z důvodu důlní činnosti. Paradox
spočíval v tom, že nevěřících se tento zákaz netýkal, což dokazuje, že
důvody byly ryze účelové. I když k pokusům o záchranu místa došlo hned
několikrát (nejvýrazněji v roce 1970, kdy farář Metoděj Nečas zajistil
finanční prostředky i plány na opravy), všechny snahy nakonec státní
aparát zmařil. Mezitím Stanislav Lekavý v roce 1965 nastoupil do Rudných
dolů Jeseník. Místo to bylo na první pohled nehostinné, avšak skýtalo
působivý výhled přímo na neprostupné lesy, z nichž kostel vyčníval.
Stanislav se jednoho dne rozhodl k němu vydat. Zdejší atmosféra jej
natolik zaujala, že sem chodíval každý měsíc a rozjímal nad podobností
osudu tohoto objektu se svým vlastním životem.
Celý areál již totiž značně poznamenal řízený vandalismus, a to do
takové míry, že z kostela postupem času zůstalo pouze torzo. Zničeny
byly vzácné varhany, zmizely schody, dlaždice i obložení (materiál byl
mimo jiné zužitkován na výstavbu čekárny nedaleké zastávky autobusů).
Smrtelný úder dostalo poutní místo 24. listopadu 1973, kdy jej dynamit,
včetně okolních kapliček a křížové cesty, srovnal se zemí. Zbyla pouze
posvátná studánka.
Podle informací zaznamenaných v publikaci Sotirise Joanidise Zlaté Hory
v Jeseníkách. Letopisy se do kostela ještě před samotnou demolicí
dvakrát vydala výprava horolezců. Poprvé, aby prozkoumali obsah kopule
(ta již však byla vykradená), podruhé pak k základnímu kameni. Tam se
skutečně podařilo nalézt plechovku obsahující mimo jiné mince zřejmě
ještě z dob původní dřevěné kaple a také listinu, která však byla kvůli
poškození nečitelná. Výprava předala plechovku i s dokumentem
bruntálskému muzeu s nadějí, že se svitek podaří rozluštit. Když se po
revoluci na nalezený artefakt ptali, nikdo již nedovedl říci, kde
plechovka s listinou skončila.
Kostel tří národů
Po pádu režimu na sebe snahy o obnovu poutního místa nenechaly dlouho
čekat. Již v roce 1990 vznikl přípravný výbor pro obnovu kostela a v
dubnu téhož roku papež Jan Pavel II. posvětil na Velehradě základní
kámen budoucí stavby. Ani absence svatostánku však věřící neodradila od
toho, aby se zde již v létě 1991 uskutečnila pouť. Celý církevní
komplex, jehož architektonický plán vypracovali Tomáš Černoušek a
František Zajíček, má symbolizovat otevřenou náruč. Průčelí pak dominuje
monumentální mozaika Panny Marie s dítětem, jež je kopií původního
obrazu, který lze spatřit ve farním kostele ve Zlatých Horách.
Stavební práce započaly v dubnu 1993 a k vysvěcení došlo v září 1995.
Veřejná sbírka však probíhala již od roku 1991. Na ní se mimo jiné
značnou měrou podíleli němečtí krajané, kteří byli po roce 1945
vysídleni, dále pak věřící z Polska a Švýcarska. Chrám je tak místem
spojování národů, a to nejen v symbolickém slova smyslu – každý rok se v
kostele Panny Marie Pomocné koná třetí zářijovou sobotu pouť Tří národů.
Ta poskytuje příležitost k setkání českých, německých a polských
věřících, tedy těch, kteří jsou s historií tohoto místa spjati nejvíce.
V roce 2007 farář a správce tohoto místa Stanislav Lekavý přijal Zlaté
srdce Evropy jakožto ocenění za snahu o sblížení a porozumění těchto tří
národů. Své působení zde ukončil v roce 2012, kdy odešel kvůli svému
zdravotnímu stavu na odpočinek do Domova sv. Kříže v Kroměříži. Při svém
loučení zdůraznil výjimečnost tohoto místa, které je nedílnou součástí
hor, jejichž jedinečnou atmosféru si tolik zamiloval.
Demokratický střed, 20.2.2019, Táňa Matelová
Poláci, Češi i Němci se modlili na Maria Hilf
Téměř dva tisíce poutníků zaplnily v sobotu 15. září 2018 areál poutního
místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor. Na 23. pouť národů dorazili
především poutníci z Polska. Uprostřed lesů zaparkovalo 24 autobusů a
110 aut.
Při mši svaté zde zněla kromě polštiny, němčiny a češtiny také latina.
Hlavními celebranty byli biskup František Václav Lobkowicz a pomocný
biskup z Opole Paweł Stobrawa. O hudební doprovod se postaral dechový
orchestr Dęta z obce Biała u Prudniku.
Poutní místo si letos připomíná 300 let od svého založení a biskup
Lobkowicz ve své promluvě připomněl, že lidé přicházeli prosit Matku
Boží do lesní svatyně i v dobách, když z kostela zbyla jen hromada
sutin. "Jsem přesvědčen o tom, že díky jejich modlitbám dnes Maria Hilf
stojí – a je vidět pěkně zdaleka."
Poutní místo zasvěcené Panně Marii Ochránkyni života navštěvují od jeho
obnovy v roce 1995 tisíce poutníků ročně. Mnozí z nich přicházejí prosit
o své ještě nenarozené děti a fotografie stovek malých dětí svědčí o
vyslyšení jejich proseb. K modlitbě za mladý manželský pár, který touží
po dítěti, vyzval poutníky také biskup Lobkowicz. "Před šesti týdny mi
radostně oznámili, že se těší na miminko. Minulý týden jsem však dostal
zprávu, že miminko už je v nebi," podělil se biskup s poutníky.
KT, Pavel Siuda
Plnomocné odpustky k 300. výročí založení poutního místa Maria Hilf
Na Maria Hilf jsme chodili tajně
Maria Hilf v Jeseníkách slaví v roce 2018 tři sta let. Toto poutní místo
Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor muselo v letech komunistické nadvlády
zmizet z povrchu země. Vyrostlo ale znovu, krásnější než dříve. Václav
Dvořák obětoval obnově Maria Hilf množství sil a času.
- Mohl byste stručně představit historii tohoto mariánského poutního
místa?
Na počátku bylo vyslyšení proseb těhotné ženy, která uprchla do hor před
plenícími švédskými vojsky během třicetileté války. Na osamělou ženu
přišly porodní bolesti a nezbylo než prosit o pomoc nebeskou Matku.
Nakonec dolů do města přinesla zdravé dítě. Místo, označené roku 1718
obrazem Panny Marie, začalo přitahovat poutníky. Postupně tu bylo
postaveno několik kaplí a nakonec roku 1841 i zděný kostel. Při jeho
stavbě se ukázala, podobně jako na Svatém Hostýně a dalších poutních
místech, veliká obětavost věřících. Mariánští ctitelé přispívali vším,
co bylo v jejich silách. Bohatí dary a chudí vlastní prací, když
vynášeli v rukou na lesní staveniště cihly, písek i kamení...
- Původní milostný obraz byl namalovaný podle pasovské Madony s dítětem,
proslulého díla Lucase Cranacha st.
A patrně z obav, aby takovou krásu nepoškodilo počasí nebo vandalové,
lidé obraz už po jedenácti letech přenesli do farního kostela ve Zlatých
Horách. Později pak nechali pro zdejší kapli namalovat jinou, trošku
menší kopii Cranachova díla. V období komunistické devastace byl obraz
ukrýván v rodinách a v kostelích na Jesenicku. Nyní je nad hlavním
oltářem obnovené svatyně.
- Jak jste tohle poutní místo objevil?
Když jsem se přistěhoval do Jeseníku, věděl jsem o Maria Hilf jen to, že
bývalo živým poutním místem, kde platí zákaz poutí i prostého vstupu.
Ale kam nesměli chodit poutníci, přicházeli bez zábran vandalové, aby
toto místo velmi hrubě devastovali. Proto mě požádal obětavý kněz z
blízkých Supíkovic P. Ervín Morcinek, abych mu na Maria Hilf pomohl
zazdít vylomené dveře do sakristie. Tudy totiž ničitelé pronikali do
kostela. Pohled na cílenou zkázu mě ohromil. Nemohl jsem pochopit, jak
někdo může tohle pěkné místo tak strašně nenávidět.
- Můžete popsat reakci lidí na destrukci Maria Hilf?
V roce 1973, kdy byl kostel vyhozen do povětří, na nás velmi zapůsobilo
hluboké dojetí P. Josefa Wencla, děkana v Jeseníku. Stejně tak se při
smutné zprávě doslova rozplakali farář z České Vsi P. Ladislav Slíva,
farář z Písečné P. Evžen Štula a další. Pocházeli většinou až z
Těšínska, ale zdejší kraj brali jako svůj domov, přirostli k němu. Nás,
kteří jsme přišli později, jejich marná snaha zachránit Maria Hilf a
následná bolest oslovily natolik, že první myšlenky na obnovu se ozývaly
už za hluboké totality. Je ale pravda, že násilí, tak razantním způsobem
použité proti Bohu a zdejšímu mariánskému místu, nás, prosté katolíky,
citelně uráželo.
- Většina obyvatel pohraničí však pro víru moc pochopení neměla...
Je to tak, na Jesenicku mnoho početných věřících rodin nežilo. V
padesátých až osmdesátých letech, která byla vůči církvi doslova
nepřátelská, jsme se proto sdružovali, aby Výročí 300 let poutního místa
Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor bude na Maria Hilf slaveno po celý rok
2018, a to zejména při čtyřech hlavních poutích: 12. května během pouti
rodin, 15. května při pouti kněží, 11. srpna před slavností Nanebevzetí
Panny Marie a 15. září, kdy zde proběhne pouť národů –
nejnavštěvovanější setkání mariánských ctitelů, kteří hledají smíření,
spolupráci a nová přátelství ve sjednocené Evropě. Více informací
najdete na www.mariahilf.eu. mládež viděla víru nejen u svých rodičů,
ale i v živém společenství. K Panně Marii jsme se chodívali tajně modlit
a poutní tradice postupně vznikala o svatodušních svátcích. Rád bych
připomněl i mladého kněze Jaroslava Karhana, který k nám do pohraničí
přišel "za trest" v osmdesátých letech. Podchytil zájem dospívajících, s
nimiž také míříval na Maria Hilf. Zemřel brzy na zákeřnou nemoc, ale
jeho příklad a duchovní odkaz nás vedl, abychom po převratu staré
mariánské místo neopustili, i když se nabízelo tolik jiných a mnohem
snadnějších aktivit.
- A kdo dal do pohybu obnovu Maria Hilf?
Začalo to v únoru 1990, kdy vznikl čtyřčlenný přípravný výbor ve složení
Jiří Šnajdr, Václav Dvořák, Vladimír Začal a Josef Hanulík. Jeho
nejaktivnější člen a jednatel Jiří Šnajdr oslovil mnoho mariánských
ctitelů včetně představitelů olomoucké arcidiecéze – tehdejšího
arcibiskupa Františka Vaňáka, jeho nástupce arcibiskupa Jana Graubnera a
pomocného biskupa Josefa Hrdličku, kteří myšlenku obnovy okamžitě
podpořili. Arcibiskup Vaňák nám jako první připomněl, že okolnosti
vzniku poutního místa přímo volají po zasvěcení Panně Marii – Ochránkyni
života. Pochvaly tomuto patrociniu se pak dostalo od samého Svatého otce
Jana Pavla II., který u příležitosti posvěcení kostela zaslal na Maria
Hilf svoje zvláštní požehnání. Je významnou skutečností, že v roce 1995
vydává papež Jan Pavel II. také známou encykliku Evangelium vitae
(Radostná zvěst života), která se důrazně zastává života, především toho
ještě nenarozeného.
- Odráží se to i v dnešní atmosféře poutního místa?
Zdejší duchovní správa dokumentuje řady proseb, s nimiž poutníci na
Maria Hilf přicházejí nebo je sem ve svých dopisech či mailech adresují.
A také jsou zaznamenána mnohá poděkování – například za to, že z
těhotenství, které se zdálo lékařům problémové a doporučovali potrat, se
po zdejších prosbách narodilo zdravé dítě. Ukazuje se, že myšlenka
daného zasvěcení a poselství života je opravdu Bohu milá a že Panna
Maria naše prosby slyší a nepřestává se přimlouvat.
- Vraťme se ještě k budování nového chrámu. Jak dlouho to trvalo?
Od první myšlenky na projekt až po okamžik svěcení uběhlo necelých pět
let. Navíc v komplikovaných horských podmínkách. Všechny problémy byly
řešeny s odbornou pomocí architekta Tomáše Černouška a projektanta
Františka Zajíčka. Mezi finančními prostředky nebyly žádné dotace, ale
výhradně jen dary prostých lidí, kteří vědí, co zmůže přímluva Panny
Marie v obtížných životních situacích. Hodně pomohli také rodáci z
tohoto kraje, poděkování ale patří lidem z celé naší vlasti, včetně
čtenářů Katolického týdeníku. Nejvíc příspěvků přišlo od drobných dárců,
kteří přispívali kolem pětistovky. Tak se podařilo shromáždit třicet
milionů korun, což v roce 1995 představovalo hodnotu základního díla.
Potom přišly na řadu dostavby. Dům pro duchovní správu byl požehnán v
roce 1996, o rok později ambity se studánkou. Další studánka byla pak
obnovena blízko areálu.
- Jak se do dějin Maria Hilf zapsaly noční křížové cesty?
Byla to naše mimořádná duchovní posila, bez níž by asi dnešní dílo vůbec
nevzniklo. Křížové cesty vycházely a stále vycházejí (na každý první
pátek v měsíci vyjma dnů, kdy napadne velké množství sněhu) z města
Zlaté Hory a vedou čtyřkilometrovou lesní cestou až nahoru k poutnímu
kostelu. Začalo to o Velkém pátku 1985 a pak jsme vždy po připomínce
Ježíšova utrpení chodili nahoru každý rok.
- Neuniklo to policejní pozornosti?
Dnes už je takové sledování nepředstavitelné, tehdy však na nás
policisté nejednou čekali v lese, legitimovali nás a vyhrožovali. "Jdeme
na procházku. To se nesmí?" bránili jsme se, ale na zatčení to opravdu
nestačilo. Nezastírám však, že kus odvahy jsme potřebovali, vždyť
několik katolických aktivistů v té době i na Jesenicku zaplatilo za
přiznání se ke Kristu vyhazovem ze zaměstnání, někteří museli i před
soud.
- Občas lze slyšet, že Maria Hilf bylo v době obnovování pro některé
kněze "nechtěným dítětem".
Snažili jsme se chápat jejich pocity. V pohraničí bylo nutné opravit
velké množství zanedbaných kostelů. Nebyly na to peníze ani lidé, kteří
by pak tyto svatostánky naplnili. Proto padaly otázky, proč obnovovat
kostel v lese. My jsme ale cítili, že urážku Panny Marie a jejího Syna,
způsobenou našimi krajany, je nutné odčinit a že si Ježíšova Matka
zaslouží uchovat milostiplné místo, kde by bloudícím lidem 20. a 21.
století mohla znovu pomáhat. Plně jsme se spolehli na její pomoc, a ona
opravdu pomáhala – pociťovali jsme to prakticky denně. A dnes, i
vzhledem k trvalému růstu počtu poutníků, modliteb a zpovědí, jsem
přesvědčen, že tohle "nechtěné dítě" přináší požehnání nejen příchozím
poutníkům, ale celému tomuto vzdálenému koutu Slezska.
- Kolik poutníků vlastně na Maria Hilf přichází?
Kněží, které sem náš biskup postupně posílá, mají hodně práce. Od jara
do podzimu přijíždí každý měsíc desítky autobusů, zavřeno ale není ani v
zimě, kdy přicházejí alespoň jednotlivci. Za rok se na Maria Hilf
přijede pomodlit více než osmdesát tisíc mariánských ctitelů. V tom jsme
už téměř dosáhli stavu před druhou světovou válkou, kdy bylo tohle
poutní místo navštěvováno nejvíc za celou svou historii.
- Je něco, co zde dosud chybí?
Po pastorační stránce by bylo dobře, kdyby se tu začaly ještě víc
shromažďovat početné rodiny z celé republiky a měly tady něco jako
duchovní základnu. Přitom mě ale těší, že pro posílení duchovního života
manželů vytváří současný rektor poutního kostela P. Mariusz Tomasz
Banaszczyk opravdu dobré podmínky. Stejně velký důraz klade na modlitby
a mše svaté za ochranu počatého života.
- A z technického pohledu máte ještě nějaké větší plány?
Velmi bychom uvítali křížovou cestu v přírodě. Ta, která sem vede z
města, je zejména pro starší účastníky hodně náročná a křížové cesty v
ambitech a v kostele při větší návštěvnosti nestačí. Uvítali bychom i
obnovu alespoň několika ze čtyřiceti původních kapliček v lesním tichu,
aby měli poutníci více klidu k soukromým modlitbám. Avšak co tomuto
poutnímu místu chybí zvlášť výrazně, je větší dům pro poutníky, který by
zajistil nocleh a stravování. Krásné horské prostředí by jistě po celý
rok lákalo i běžné turisty, kteří by si jako bonus odnášeli domů i něco
z duchovních hodnot. Pozemek je připraven, snad se i tento úkol duchovní
správě podaří brzy uskutečnit.
---
VÁCLAV DVOŘÁK (nar. 1934) pochází z Ústí nad Orlicí. Do Jeseníku se
přistěhoval jako technik v roce 1959. Po roce 1989 vstoupil do komunální
politiky a pět let byl místostarostou města Jeseníku. Současně se ujal
role předsedy Sdružení pro obnovu Maria Hilf. Sdružení ukončilo činnost
k datu vzniku ostravsko-opavské diecéze, které předalo celý vybudovaný
areál i dokumentaci. Od roku 1996 je tak provoz a údržba poutního místa
výhradně v rukou místní duchovní správy a členové bývalého sdružení
dobrovolně pomáhají, kde je třeba.
KT, Václav Štaud
Poutníci ze tří zemí se sjeli do Zlatých Hor
Poutníci tří národů se sešli v sobotu 19. září 2015